NOVÁ SÍŤ INFORMUJE / PATNÁCT LET NOVÉ SÍTĚ

Adriana Světlíková: Těch patnáct let je jedna velká jízda…

Vše začalo pozvánkou na předvánoční setkání s organizací Nová síť, která v tomto roce slaví patnáct let své existence. Rozsah jejich činnosti je obrovský – starají se po všech stránkách o nezávislé scény v Praze i regionech a jejich práce zahrnuje vše od poradenské činnosti přes koučink až po organizaci rezidencí a festivalů po celé republice a kontakty se zahraničím. Krátce před vánočním setkáním v Pardubicích jsme si povídaly s ředitelkou Adrianou Světlíkovou.

Vaše organizace sídlí v Praze, proč budete výročí slavit v Pardubicích?
Ve dnech 12.–13. prosince bude v Pardubicích probíhat celorepublikový mítink Nové sítě, který je třikrát do roka. A tak nás napadlo spojit to s oslavou patnáctých narozenin v Divadle 29, kde to před lety vlastně začalo. Uskutečnilo se tu jedno z vůbec prvních setkání Nové sítě. Na tento večírek jsme se snažili pozvat všechny ty, kdo sítí prošli, umělce z různých souborů i jednotlivce, ale i lidi ze zákulisí. Důležití jsou pro nás ambasadoři, naši partneři z regionů, se kterými spolupracujeme a společně „vaříme“, a to nejen festival Malá inventura v regionech. Bude to takové milé zastavení. A taky se zde chceme symbolicky rozloučit s Dagmar Kantorkovou, která poslední léta organizaci vedla. A nyní se bude věnovat dalšímu důležitému edukativnímu projektu Art Gate.

Nová síť prošla během těch let mnohými peripetiemi…
Je to tak, činnost Nové sítě se po těch patnácti letech hodně změnila a rozšířila. Vlastně to začínalo jako takový nevinný projekt, který si dal za úkol, aby se představení, která vznikala, nehrála jen například v Alfredu ve dvoře, ale cirkulovala a dostala se tak i do regionů nebo ještě dál – za hranice. Tím, jak se nejrůznější organizace propojovaly, vznikla živá síť, což je jeden z našich důležitých programů. Staráme se o network čili síťování – propojování mnoha organizací různého typu. A nesoustředíme se jen na nezávislé organizace v oblasti kultury, ale i na ty spravované městem, jako jsou například Uffo v Trutnově nebo Oko v Opavě a mnoho dalších. Mám pocit, že těch patnáct let je jedna velká jízda, kdy opravdu všichni byli zapřaženi na 300 %. Každého to samozřejmě baví, protože je to neuvěřitelně kreativní práce. Ale je to hrozně těžké na obhajování. Ti, kdo naše služby odebírají, rostou. Z toho máme radost. Je to pro ně, jako když chodíte k psychoterapeutovi. Nechlubíte se tím, že vám pomohl a že jste za rok někde dál než na počátku…

Jaké další programy nabízíte?
Kromě toho máme třeba program Nová krev na scéně, který dává příležitost absolventům uměleckých škol do tří let po absolutoriu. Mohou se přihlásit, my pak vybereme čtyři pět projektů a staráme se o ně po dobu jednoho roku, dáme jim support, jak začít. Když vyjdou ze školy, jsou v té realitě obvykle úplně ztraceni…

Je to tak, že na školách přece jen mají dobré podmínky, dobrou startovací pozici?
A když to spojení se školou přestane fungovat, musejí začít znova. My máme tady ve zkušebně gauč a já říkám – přijdou na gaučík a pláčou, protože jim ta ideální bublina najednou splaskla, když ty vazby se školou přestanou fungovat. Takže my s nimi znovu začínáme, koukáme se na to, co jsou zač, co nabízejí, jaké mají portfolio, síťujeme je s těmi správnými lidmi, otvíráme jim ten vějíř možností, učíme je, jak grantovat, jak financovat věci, jak hospodařit, jak vystupovat, prostě je to roční koučink. To je program, který je využívaný a lidi ho dost kvitují. Pak máme každý čtvrtek bezplatné konzultace v Praze a pondělky v regionech, kam chodí nejen lidi po škole, ale i ti, co jsou třeba 10–15 let v praxi a ocitnou se v nějaké krizi. Takže je to taková kulturní psychoterapie. Pak máme projekty, které se hodně vztahují k zahraničí, nejnověji jsme nastartovali úplně nový projekt Pralin, mezi Prahou a Berlínem, o spolupráci nezávislých souborů.

Zmiňovala jste se i o edukativní činnosti…
Tomu se věnuje dva roky starý projekt Art Gate, který pomáhá k technickým dovednostem na základním levelu. Na jedné straně máme sice specializované worshopy light designu nebo sound designu, ale mnozí lidé potřebují získat i ty elementární znalosti: jak si zapnout projektor, světlo, video, jak obsluhovat technologie. Hlavně v regionech to pociťují, protože si na tyto věci musejí najímat externí síly, což stojí neuvěřitelné peníze. Když ale proškolíte někoho, kdo tam funguje jako normální technik, šetří to peníze, ale je to přínos i pro ty lidi samotné, protože se dostávají dál. A je dobré, když jim někdo zkušený řekne, co konkrétně se jim může hodit, co objednat, kolik to stojí. To se týká různých kulturních institucí, muzeí, galerií, klubů. A pro nás to generuje alespoň minimální příjem. Protože jsme jinak zcela neziskoví, služby poskytujeme zdarma.

Nová síť zároveň zprostředkovává kontakty do zahraničí. Jak jsme na tom u nás v porovnání s jinými zeměmi?
Máme opravdu dobrá avíza, dobrou vazbu na Polsko, Maďarsko, Izrael, Litvu, Slovinsko, Německo, s Francií a Itálií je to třeba těžší… Máme ale strategické partnery, Česká centra, a to je velká pomoc. Samozřejmě záleží na tom, jací jsou tam ředitelé. Ale na to, jaké mají rozpočty, neuvěřitelně kouzlí. Přelévá se to podle toho, kde kdo sedí. Hodně pomáhají.
Na jednu stranu výjezdy, na druhou rezidence u nás…
Rezidenční pobyty nás zajímají. Jsme garanti visegrádských rezidencí pro Českou republiku a musím říct, že Česká republika z toho vychází z visegrádské čtyřky nejlíp. K nám jezdí nejvíc rezidentů ze zahraničí, protože podmínky tady, místa v regionech, které ty rezidence nabízejí, jsou velmi dobré. Máme největší nabídku. A to je pozitivní.

Rozhovor vedla Jana Soprová