NOVÁ SÍŤ INFORMUJE (No. 35) / Pavel Matela: Viděti vira vířit prach

Kulturní rezistencí k pandemiopanické imunitě aneb viděti vira vířit prach pohledem produkčního “undergroundové” kulturní organizace, který rozpačitě přemítá nad Dotazníkem monitorujícím dopady koronaviru.

Nedávná záplava tragických zpráv a následných restrikcí doprovázených blábolením politiků a fatalistickými vizemi proroků nepřinesla velké části kulturnímu sektoru jen existenční šok, ale také zklidnění a zpomalení času. A to, co bylo pro jedny frustrující nejistotou, jiní využili k očistné klauzuře. Větším produkcím nezbylo než přejít do stand-by režimů a menší projekty zkoušely nové mediální kanály.

V “kulturním průmyslu” ale existují i subjekty vůči podobným výkyvům více imunní. Jedná se především o tvůrce a promotéry z oblasti živého výtvarného umění a částečně i literatury, kteří fungují nezávisle na financování z veřejných zdrojů a často i na svém publiku. Na nepřízeň okolností jsou zvyklí, jejich aktivity jsou principiálně nízkorozpočtové a aktuální dění se jich dotýká až sekundárně. Nejlépe to demonstruje kreslený vtip o výtvarném umělci, nebo básníkovi, který je na třech identických obrázcích zachycen před, během a po koronavirusové eskapádě, aniž bychom v jeho “tvůrčí pozici” zaznamenali jakoukoliv změnu. Ponořen do své věci vykazuje značnou rezistenci vůči společenským, a někdy i časoprostorovým souvislostem. Jinými slovy a v metaforickém obratu jedné naší nepojmenovatelné političky by se dalo říct, že záchrannou vatu nepotřebují ti, kdož jsou navyklí uléhat v hlíně a kamení.

Podobným způsobem fungují i kulturní aktivity postavené na čirém entuziasmu konkrétních osob. I když se většinou jedná o přechodnou fázi na cestě k plné organizační a programové profesionalizaci, tak v některých případech vzniká model, který bychom mohli nazvat kulturněekonomických disentem. Taková produkce si je vědomá skutečnosti, že nekompromisně nemainstreamová dramaturgie nikdy nebude mít dostatek diváků, a současně se vymezuje vůči establismentu představovaným systémem grantové politiky či financování z jiných problematických zdrojů. Za nízkých režijních nákladů a na osobních kontaktech postavený lowbudget program těchto klubů, galerií, komunitních projektů, kulturních center apod. bývá dotován soukromými prostředky organizátorů, příspěvky účastníků a případným prodejem občerstvení. Stejně jako pořadatelé legendárních bytových akademií ale mohou mít takové akce špičkový program, a přitom nebýt ohroženy změnou dotační politiky nebo malým množstvím diváků. Podobné platformy si mohou dovolit dávat prostor i krajně experimentálním uměleckým projevům a možné riziko představuje “jen” ztráta existenčního zajištění zainteresovaných fyzických osob.


Nezávislost a společenskopolitická imunita podobných projektů však není medicínou pro celý kulturní sektor, protože neumožňuje realizaci větších a nákladnějších produkcí. Na druhou stranu představuje alternativu a inspiraci k myšlení a “provozování” kultury. Jako iniciátor podobně koncipovaného kulturního centra se například zabývám i otázkou, do jaké míry je možné provozovat instituci jako performativní projekt a od jaké velikosti, a jestli vůbec, je nutné “přezbrojovat” na klasické produkční strategie. Z jiného pohledu může být zajímavá zkušenost zakladatelky a odcházející ředitelky významného amsterdamského kulturního centra, která při procházce skvěle fungující organizací s desítkami zaměstnanců, se slzou v oku a smutkem v duši, vzpomínala na dávné squaterské začátky. Stejně jako v umění, tak i v různých kulturních počinech bývá nejzajímavější ta raná, živá fáze “kořeněná” omyly, neúspěchy a třeba i nepředvídatelnými okolnostmi typu koronavirové aféry.

Současné dění však mnoho z nás donutilo k revizi a uskrovnění plánů, které by mohlo být reálným receptem na posílení kulturní rezistence i v obecnější rovině. Zdá se, že v posledních letech vznikalo příliš mnoho navzájem se dublujících aktivit a akcí, jejichž kapacitu nebylo možné nijak naplnit. Jako příležitostný organizátor kulturního dění jsem dospěl k názoru, že pozice pasivního účastníka fungujícího projektu je mnohem přínosnější a odpovědnější, než vytváření zbytečně konkurenčních “produktů”. Omezení dalších aktivit přispívá nejen k větší stabilitě těch stávajících, ale i hlubšímu prožitku nebo větší koncentraci pro vybrané, potenciálně unikátnější počiny. Poslední věta této úvahy budiž autorovi, a jemu podobným, napsána na čelo jako pravidelné ranní memento.

Autor: Pavel Matela
 www.farmstudio.cz">Farmstudio - středisko umění a kultury, z.s.