NOVÁ SÍŤ INFORMUJE (No. 32)

Spolek Naplaveno vznikl začátkem roku 2019. Jeho cílem je podporovat a vytvářet kulturu na Jistebnicku a v okolí. „Chceme spojovat umělce a místní obyvatele formou kulturních akcí. Organizováním tvůrčích dílen plánujeme rozvíjet řemeslné dovednosti. Skrze přednášky a semináře pak chceme lidem poskytovat další možnosti vzdělávání,“ říká spoluzakladatelka spolku Karolína Plachá. Naplaveno sídlí v malé vsi Stružinec, kde opatruje chalupu, divadelní sál a maringotku. Své prostory nabízí k rezidencím i pronájmu.

Vaší filozofií je propojovat městské prostředí s tím venkovským. V jakých oblastech propojujete a v čem vnímáte obohacení v setkáních daleko od měst?

Venkov a příroda sbližuje. Nejen člověka samotného ve smyslu setkání se sebou, ale i s druhými. Na venkově jsou i jiné vztahy mezi lidmi než ve městě. Někdo má traktor, někdo je knihovnice, další je hospodský, někdo má jahody a někdo jiný zase peče dorty. Každý má svou roli a lidé se navzájem potřebují. Nelze se tu uzavřít do sebe a nevnímat sousedy jako to dělají lidé ve velkém městě.
Na druhou stranu venkov zase postrádá trochu toho města. Baví nás propojovat městské a venkovské a sledovat, co to udělá.
V únoru 2019 jsme začali masopustem. Podařilo se nám si vypůjčit některé roztocké masky a pozvat výbornou kapelu Urgob, která hrála během průvodu a pak i v místní klubovně. To, že jsme v naší malé vesnici znovu obnovili masopustní dění, přilákalo mnoho místních. Lidem se tak naskytla možnost vidět netradiční a výtvarně nádherně zpracované masky Adama a Doroty Krátkých. O pár měsíců později jsme pak pořádali dílnu voskované batiky s textilní výtvarnicí Lindou Kaplanovou. Nedávno u nás bylo známé polské divadlo Węgajty.


Z čeho vznikla potřeba vytvořit rezidenční dům a prostor pro umění právě na Jistebnicku? Máte s krajem u Tábora nějakou vazbu?

Rozhodli jsme se s Lubošem Fendrychem přestěhovat na venkov. Jsme oba kulturně založení a nové počiny v divadle i ve výtvarnu nás zajímají. Jednoho dne jsem přemýšlela, co se dá na takovém místě dělat, co mohu na venkov přinést, čím jej obohatit. A pak jsme se rozhlédli kolem sebe a zahleděli se na stodolu a došlo nám, že pokud nejsi hospodář, tak ti stodola může sloužit buď jako sklad věcí a dřeva, nebo jako prostor k setkávání a ke kulturní činnosti.
Inspirovalo mě i to, že jsem dříve několik let jezdila do polského divadla Węgajty, které také sídlí ve stodole na samotě u lesa. Diváci a příznivci tam za ním jezdí a přicházejí ze všech koutů světa. Tam jsem si uvědomila, že když jdeš do divadla krajinou, tak tě to jinak otevírá a připravuje na setkání. A pak je tam důležitá ta blízkost. V běžném divadelním sále jsi jeden z mnoha. Každý je tu trochu cizí a sám za sebe, kdežto ve stodole sedí lidé blízko sebe, podává se čaj, k setkání tu dochází přirozeně.
V rámci spolku vedle stodoly opatrujeme ještě malý domek. Ten slouží jako zázemí pro lidi, kteří se za námi rozhodnou dorazit a pomalu začíná fungovat i jako rezidenční místo. Na pozemek vedle tohoto domku jsme dopravili ještě maringotku. Do toho se kolem nás začala formovat skupinka lidí a podporovatelů, kteří to místo a zázemí mají rádi, něco důležitého jim to dává a jsou již pevnou součástí našeho spolku.


Za necelý rok působení jste zvládli velmi mnoho věcí, ať už jde o rekonstrukci prostor, nebo organizaci akcí, které proběhly. Co je v plánu v roce 2020, jakým směrem se budete ubírat?

Teď chceme malinko zpomalit a zaměřit se na chod organizace. Za ten rok trochu víme, co funguje a co naopak ne. Chceme si nastavit strategie a určitě budeme hledat další posily do týmu. Na konci února chceme vyhlásit výzvu na rezidence. A jelikož naše divadelní stodola byla slavnostně otevřena teď v listopadu, těšíme se na její první sezónu. Není to vytápěný sál a tak bude fungovat vždy od jara do podzimu.


Výtvarné umění a divadlo vaše akce a tvorbu velmi propojují. Jsou např. rezidenční pobyty u vás limitované právě oblastí činnosti umělců?

Pro mě je velice důležité pracovat s okolím, vnímat sousedy a jejich potřeby. Nejít proti, naopak chci vytvářet symbiózu. Proto dáváme přednost jednotlivcům a menším skupinám. Umělcům, kteří k nám přicházejí s určitou pokorou, kteří s okolím chtějí nějakým způsobem komunikovat. Sídlíme v přírodním parku Jistebnická vrchovina, který je specifický krásou staré krajiny, kamenných zídek, vzrostlých stromů a pastvin. Tento rok budeme dále testovat, jakým oblastem budeme dávat přednost, ale k divadlu a výtvarnému umění máme rozhodně nejblíž.


Co vás v poslední době v kultuře potěšilo?

Potěšilo mě mile představení Heimatschuss aneb Moje děda tvoje děda, které vznikalo částečně i u nás během rezidence. Tomuto souboru se podařilo ukázat, jak moc nás ovlivňují a utvářejí vzpomínky, které mnohdy nemají s objektivní historií vůbec nic společného.
Strašně moc mě také potěšil Festival intimního divadla, který pořádalo Pomezí. Pozvali a sestavili několik inscenací pro jednoho či jen pár diváků. Oceňuji, že se nebojí riskovat a jdou do něčeho tak křehkého. Myslím si, že právě v dnešní době technologií a sociálních sítí je opravdu blízkost a setkávání jedno z nejdůležitějších témat, kterým by se živé umění mělo zabývat.


Co vás naopak zklamalo?

Maďarský nový zákon kontrolující tamní kulturu.


Co byste si přála?

Přála bych si, abychom se dokázali více vnímat a vystupovat z našich bublin.



Autor: Magdalena Špačková

https://www.naplaveno.cz