NOVÁ SÍŤ INFORMUJE (No. 22)

Honza Petružela: Tvořit mosty mezi centrem a periferií

Tvůrčí, dramaturgicko-produkční jednotka Fujaré od roku 2016 jako veselá štika působí v Rožnově pod Radhoštěm a jeho okolí. Pořádá mezinárodní festival lidského hlasu Hlasy, netradiční koncertní cyklus setkávání folklóru s jinými žánry, živé letní kino s muzikou, divadelní a hudební workshopy, přednášky, debaty, happeningy. Co přinesl loňský rok a co chystají v tom následujícím, prozradil Honza Petružela, který působí též jako šéfredaktor teatrologického časopisu Divadelní revue.

Co znamená Fujaré? Zřejmě jde o variaci na název zvučného slovenského hudebního nástroje a vaše pojítko k místnímu regionu a folklóru, kterým se také zabýváte?

Název nás docela onomatopoicky vystihuje: na konci otevřené, hravé, trošku fuj, trošku bujaré… Sice jsme u folklóru dramaturgicky začali, protože nás baví pracovat s místem, v němž žijeme, ale nezůstali jsme jen u něj. Postavili jsme na něm náš úplně první pořad, cyklus Hudební fujaré, který děláme už čtvrtým rokem – vidíte tradice! Setkávání folklórních muzik s hudebníky jiných žánrů stále tvoří nečekané fúze, improvizace a publikum, které se tu zajímavě generačně prolíná, to baví a baví to hodně i muzikanty, kteří se s takovým formátem často nesetkávají. Od začátku jsme nechtěli do Rožnova jen vozit, importovat kulturní produkce – snažíme se mít v našich akcích přesahy, něco hledat, zkoušet, spojovat různé, nabízet nové, poňoukat, dělat fujaré.

Fujaré se věnuje rozmanité činnosti, v čem spatřujete jeho hlavní poslání.

Fujaré má kvasit, působit jako katalyzátor, kypřič společnosti, rozehrávač. Nemáme vlastní fyzický prostor, tak „obydlujeme“ různá místa ve městě. Vznikají tak rozličná publika, nutí nás to spolupracovat s jinými subjekty a vytvářet akce „na míru“ prostoru a lidem. Nejde nám o to dělat „jen“ kulturní akce, ale přemýšlet o místě, v němž žijeme, šířeji, komplexněji, co mu můžeme dát, jak rozvinout možnosti. Proto postupně rozšiřujeme a prohlubujeme svůj záběr – po koncertních produkcích a letním kině jsme začali dělat i přednášky a debaty o občanské společnosti, happeningy, a v roce 2018 jsme organizovali i občanské protesty v rámci celostátních akcí Milionu chvilek pro demokracii. Natřásáme ten chuchvalec: kultura – občanská společnost – kvas.

Co se povedlo v minulém roce a jaké novinky připravujete na rok 2019?

Fujaré je naše volnočasová aktivita, neživí nás, a trošku jsme si toho navymýšleli a rozehráli víc, než je v časových možnostech třech lidí. Takže jsme rádi, že se nám podařilo udržet stávající pořady a akce, protože si vytvořily svá publika a rezonují, dokonce vzniklo už nějaké povědomí o tradičních akcích v rámci roku. Zvládli jsme i druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu lidského hlasu Hlasy, i když nás v půlce spláchla bouřka (festival jsme pak dohráli unplugged ve valašské stodole). Ale největší radost mám z projektu Invaze18.cz, který jsme připravili s městskou knihovnou a v němž se nám podařilo do připomínky událostí srpna 1968 zapojit 153 míst v republice i zahraničí a dostat téma okupace (a nejen té srpnové) do ulic města, vyvolat diskusi, nabídnout ho třeba rodičům s dětmi (maminko, proč jsou tu ti vojáčci…?).

Takže v roce 2019 žádné velké oči, udržet to stávající. Ale ony nás okolnosti stejně vždycky donutí se zvednout a něco udělat, takže teď třeba s městskou knihovnou připravujeme něco šibalského k výročí událostí roku 1989… Zkrátka by bylo fajn sehnat k sobě někoho do týmu (jo, to je výzva).

Z velké míry se zabýváte hudebními projekty… Jaké jsou vaše aktivity v oblasti divadla?

Divadelní aktivity rozjíždíme zatím přes divadelní zájezdy: naložíme divadlachtivé do autobusu a jedeme dvakrát do roka do Ostravy na kvalitní dramaturgii menších scén; v autobuse držím lektorský úvod k inscenaci a mám radost, že publikum vydrží a ocení hru o Eichmannovi a příště jede znovu. A hodně divadelní jsou i ty naše happeningy, typu Invaze18, říkám tomu městské hry. Ona je ta divadelnost, performativnost, přítomná v našem konání obecně, má to měnící potenciál nebo to aspoň vytváří impulzy. Nápadů s divadlem máme spoustu, postupně na ně dojde, těšíme se.

Pohybujete se v Praze i na Rožnovsku. V čem by se mohli Pražené inspirovat od Rožnováků a naopak?

Zajímavý a nepříliš prozkoumaný je fenomén „navrátilců“, lidí, kteří se po zkušené vrací do svého rodiště. To je, myslím, velmi podstatné a škoda, že to zastiňuje viditelnější trend opouštění regionů. Já jsem žil v Praze šestnáct let, ale před čtyřmi roky jsme se se ženou vrátili domů a najednou se Vám otevřou, když chcete, velké možnosti, ale samozřejmě i nové problémy. Provazování center a periférií je důležité, bez toho nebude společnost fungovat a zjevně se to musí dělat odspodu a oboustranně. Stavět lávky, můstky, mosty, byť třeba od některých místních politiků slyšíte děsivé věty typu: To si dělejte v Praze, vy intelektuálové.

Co vás v poslední době v kultuře potěšilo?

Že se stále objevují, resp. že si objevuju – třeba i díky Nové síti –, další a další kulturní projekty a místa v Čechách, na Slovensku, v Polsku i jinde, místa, která tvoří a vážou na sebe další lidi, to má smysl. A konkrétní věc: v Divadle Petra Bezruče udělali dobrou Maryšu.

Co vás naopak zklamalo?

Zklamává mě nekompetence, agresivita nadutosti, blbosti a hlouposti a láce u lidí na odpovědných místech v kultuře i jinde. Zklamalo mě, že když jsme dělali v Rožnově karnevalový happening s živou muzikou k výročí 17. listopadu, spousta mladých, zajímavých lidí tou dobou seděla v hospodě, listopad pro ně není téma, asi musíme jinak… A taky, že jsem nesehnal lístky na Breughela ve Vídni, když jsem ženě slíbil, že ji tam vezmu…

Co byste si přál?

Aby lidi neseděli doma a chodili za kulturou, aby s sebou brali svoje děti a svoje známé, abychom se uměli sami sobě zasmát, aby k třicátému výročí listopadu 1989 abdikoval stbácký premiér i prezident (a nemusí čekat do listopadu) a aby letos nepršelo na festivalu Hlasy.

Pravidelný blog Nové sítě publikovaný v internetovém magazínu o současném divadle v kontextu www.divadelni-noviny.cz/