Zdá se, že se postupně dostáváme z koronavirové paralýzy. Je tomu ale skutečně tak? Zkusili jsme zapátrat v regionech ČR a porovnat, jaké jsou podmínky fungování kulturních organizací a možnosti plánování v nejbližší době.
Oslovili jsme vybrané zástupce všech regionů a zeptali jsme se, jaké mají vyhlídky pro následující měsíce fungování.
Ukázalo se, že hlavním tématem je spíše všeobecná paralýza! Ne však koronavirová, ale v důsledku obyčejné nečinnosti ze strany krajů, která připomíná hru na mrtvého brouka. Téměř ve všech krajích, až na světlé výjimky třeba v tom Královéhradeckém či Plzeňském, zvolili metodu obyčejné “nekomunikace”. V rámci měst a obcí je povětšinou alespoň možné se na jejich webech, nástěnkách či prostřednictvím newsletterů dopátrat základních informací, jak si počínat při plánování kulturních akcí, podpisu smluv, vyplácení dotací atd. V případě krajů se potkáme s nulovou aktivitou, téměř mrtvolnou pasivitou. Žádný úředník, žádná informace v jakékoli podobě. Na rozdíl od většiny měst kraje prostě mlčí.
Je pěkné, že se uvolňují vládní opatření zejména pro podnikatelskou sféru. Tam, kde je možné otevřít “podnik” téměř ze dne na den, vše, jak se zdá funguje. V kultuře to ale tak jednoduché není, je potřeba plánovat. Dochází tak ke stále hlubšímu propadu, a kraje tak vědomě či nevědomě posílají pomalu ale jistě kulturu “k ledu”.
Ukazuje se nakonec, jak okrajový význam kultura na úrovni krajů má. Jak nikdo nereflektuje, že plánování, investice, mezinárodní spolupráce atd. atd. jsou i v kultuře nezbytné. Na oblast kultury je pohlíženo s despektem, není chápána jako ekonomický segment, přestože odvádí daně, vyplácí své zaměstnance a je odběratelem nemalých služeb.
Již každoročním paradoxem je, že organizace působící mimo hlavní město si musejí počkat na vyplácení dotací a podepisování smluv až do půlky roku! V důsledku krizové situace však můžeme sledovat další posun této “strategie”. A tak absolutní absence komunikace, nebo až extrémní řešení jako například v Ústeckém kraji, kde ruší všechny dotace na kulturu, představuje nebezpečné selhání systému.
Celé to tak nakonec spíš připomíná pohádku o Šípkové Růžence, na kterou nikdo nemůže. Poněvadž kraj je autonomním celkem. A tak například dlouhodobé volání po spolupráci s Ministerstvem kultury ČR, je tak v těchto extrémních podmínkách teprve nereálné.
Snad by spící kraj dokázal procitnout alespoň
apelem ministra kultury, který se za svou instituci rozhodně stydět nemusí. Stačilo by jen postupovat v podobném duchu, převzít a zveřejnit třeba jen ona 4 základní pravidla, která na Ministerstvu kultury ČR visí již od 3. dubna.
Ve zkratce: částečná úhrada prokazatelných nákladů u zrušených akcí, akceptování posunu data konání akce, hospodárnost a prokazatelnost nákladů a pouze v krajním případě vrácení dotace v plné výši. Samozřejmostí je podepsaná smlouva oběma stranami. Což se v krajích opět konstatovat nedá.
Někteří dávají od kultury ruce pryč úplně. Například v Mirkoregionu Javornicko již několikrát zachraňovaná
Tančírna v Rychlebských horách zůstala najednou bez zřizovatele, a její činnost se zmrazila do konce roku.
Opětovné nastartování projektů je obrovský výdaj energie, nasazení a financí. Je nutné to stále připomínat? Zdá se že ano!
Podobných příkladů je velké množství. Bez akceschopných krajů, snahy komunikovat a zajímat se o bezesporu významný segment společnosti, a to i z hlediska ekonomie!, se není z čeho radovat. Nezbývá než konstatovat, že si opět bohužel můžeme potvrdit, jak málo nám záleží na zdravé společnosti, hodnotách a odkazech, které v sobě zejména kultura nese.
Bylo by na čase mrtvého brouka pořádně přišlápnout a Růžence dát pěkný hubanec.
Adriana Světlíková
Český kulturní network Nová síť